St. Petersburg

Minulý příspěvek jsem neobvykle utnul už v pátek, a sliboval jsem, že se máte na co těšit. Tak tedy - Rusko! Náš výlet začal už v sobotu odpoledne, kdy jsme se celá skupina 12 lidí sešli v Helsinkách. Po obědě a několika šálcích kávy (ve Finsku právě probíhají volby, takže kafe a noviny dostane zdarma téměř všude) jsme došli na západní terminál, vyzvedli si potřebné dokumenty, prošli finskou kontrolou a nalodili se s dvou hodinovým předstihem. Teď ještě něco málo o všech dokumentech. Společně s boarding pasem jsme každý dostal imigrační, odjezdovou a příjezdovou kartu. Během cesty jsme museli vyplnit imigrační kartu (ke vstupu na ruské území potřebujete víza, avšak pokud jedete jen do St. Petersburgu můžete využít možnosti bezvízového vstupu s podmínkou absolvování city-tour hned po příjezdu (o tom ale později)), která je dvoustranná a na každou stranu vyplňujete stejné údaje o sobě (o ruské efektivnosti také později). Po odjezdu v 19:00 jsme nahlédli do lodního supermarketu, nakoupili nějaký ten alkohol (přeci jenom Jim-Beam 1l za 11€ oproti 27€ ve Finsku je lákavá nabídka) a obsadili jsme místo venku na zadní části lodi. Něco málo jsme popili (nebo vypili vše?) a v neděli ráno v 8:00 finského času (9:00 ruského času) nás budil kapitál lodě s hlášením, že se blížíme k přístavu a máme se připravit na vylodění v St. Petersburgu.

A něž budu pokračovat, tak něco málo o tomto městě. St. Petersburg (Sankt-Petěrburg, Petrohrad, Leningrad, Санкт-Петербург) je nejsevernější město ze všech měst nad milión obyvatel. Obyvatel má dokonce téměř 5 miliónů a rozkládá se při ústí řeky Něvy do Finského zálivu. V létě zde slunce sice zapadá, ale nenastává zde tma - bílé noci. Tepnou města je velice široká ulice Něvskij prospekt, která začíná nedaleko Palácového náměstí a je více než 4 km dlouhá. V Petrohradě naleznete také největší obrazárnu na světě - Ermitáž, kde se nachází skoro tři milióny uměleckých děl. Petrohrad byl po více než 200 let hlavním městem Ruska (1712-1917), což změnil až historický výstřel z bitevníku Aurora, který je zde též k vidění.

Petrohrad - "Benátky severu"

Něvskij prospekt

Něva

Okolo půl desáté jsme tedy poprvé vkročili na ruskou půdu a odebrali se k pasové kontrole. Po předložení všech dokladů nám byla odebrána příjezdová karta a strana "A" imigrační karty. Do pasu jsme dostali razítko a vítejte v Rusku. Jak jsem již napsal výše, jelikož jsme neměli víza, museli jsem po příjezdu absolvovat city-tour (25€ na jednoho bylo zahrnuto již v ceně lístku). To co jsme absolvovali se jmenovalo stejně, ale ke klasické city-tour to mělo hodně daleko. V přestavěné dodávce pro cca 15 lidí jsme absolvovali sprint terminál-centrum (cesta trvala asi 5 minut). V centru, přesněji před katedrálou St. Isaaca, nás řidič vysadil, zablekotal něco rusky a odjel. Tím byla city-tour u konce. Jelikož do hostelu jsme mohli až po druhé hodině odpolední, tak jsme se rozhodli najít nejbližší informace, vzít si mapu a zeptat se na další doporučení. Informace naštěstí nebyly daleko, slečna dokonce uměla anglicky, a tak jsme vyfasovali mapu, několik doporučení kam se podívat, na co si dát pozor a vyrazili jsme dále do města. Poprvé jsme tak viděli katedrálu St. Isaaca, Ermitáž (anglicky - Hermitage, ale Rusové nemají "H", takže v ruštině jen Эрмита́ж), řeku Něvu a mnoho dalšího. Po obědě a výměně peněz (1€ = cca 40 rublů) jsme se vydali do hostelu (Graffity hostel), úspěšně se ubytovali, zaplatili za celý pobyt a dostali povlečení a ručník (pod pojmem ručník si představte kus látky, nejspíše natrhané staré prostěradlo). Abych jenom nekritizoval, hostel to byl pěkný, čistý (většinou), útulný a dokonce s 24/7 recepcí, kde slečna ovládala základy angličtiny. Po krátkém odpočinku jsme opět vyrazili poznávat krásy velkoměsta (počasí přálo a bylo polojasno, teplota okolo 0°C), udělali jsme spoustu fotek a navštívili pevnost Petra a Pavla, bitevník Auroru a již za tmy Letní zahrady (teplota ale rozhodně nebyla letní) a zmrzlinovou katedrálu (The  Saviour on the Blood ). Cestou do hostelu jsme se ještě chvíli motali v centru a užívali si večerního Petrohradu. 

St. Isaac

Věž v Petropavlovské pevnosti

Petropavlovská pevnost

Aurora (i s reklamou)

V pondělí jsme se probudili do úplně jiného dne. Místo sluníčka bylo venku deštivo. Domluvený plán, že vyrazíme trochu mimo centrum jsme ale dodrželi a vyrazili jsem směr palác Peterhof. Cesta byla plánována metrem a autobusem. Lístek do metra vypadá zhruba jako 20 centová mince a stojí 27 rublů (cca 0,7€). Po úspěšné koupi lístku jsme vstoupili do komplexu metra na zastávce Sadovaya (Садовая), kde se kříží hned tři linky metra. Stanice je původně ještě z dob socialismu, a tak jenom cesta na jezdících schodech trvala tři minuty (70 m pod zem). Cestu metrem jsme zvládli bez problémů (ačkoliv velmi časté výpadky osvětlení Vám ke klidu nepřidají) a dále jsme měli pokračovat autobusem. Autobus je v tomto případě zase silné slovo, opět nás čekala přestavěná dodávka (tentokrát ale pro cca 18 lidí), s podobným řidičem, jako v rámci city-tour. Za třicet minut velice svižné jízdy jsme byli před palácem.

Peterhof

Ruské Versailles, jak se Peterhof občas nazývá,  je jeden z bohatě zdobených paláců, který by se dal svojí rozlohou (vč. zahrad) přirovnat k menšímu městu. V zahradách najdete mnoho a mnoho soch (všechny ve zlatě), a tak není divu, že celý komplex je na seznamu celosvětového kulturního dědictví UNESCO. V paláci jsem také oprášil svoje základy ruštiny, jelikož starší paní na informacích neuměla anglicky ani slovo (ale pochopili jsme se, a na mojí otázku co vše je možné zde vidět mi odpověděla, že palác je zavřený, ale zahrady jsou volně přístupné). Po třech hodinách v zahradách a v okolí paláce jsme se chystali na cestu zpět k nejbližší zastávce metra. Našli jsme tedy spojení (pravidelná linka) a nastoupili jsme do autobusu č. 200 (v tomto případě se poprvé jednalo o opravdový autobus). Lístek si kupujete až uvnitř, u starší paní v oranžové reflexní vestě. Cena lístku byla "sórok-šesť" (46) rublů, ale cesta místo třiceti minut trvala celou hodinu (teď je myslím dobře vidět, jak vypadala první cesta dodávko-busem).

Na další jazykovou bariéru jsme narazili v rychlém občerstvení na zastávce metra. Na mojí otázku "Možno pagavariť pa rusky?" mě slečna odpálkovala rychlou odpovědí "Niet!". Začal jsem tedy louskat jídelní lístek v azbuce a překládal jej do angličtiny (Kebab with something, kebab without something, kebab in pita, ...). Za 120 rublů (3€), jsme se ale všichni najedli a pokračovali jsem metrem do centra (původně jsme měli namířeno do Kateřinského paláce, ale počasí a čas byly proti). Plán B, že navštívíme Ermitáž nám překazilo pondělí, jelikož v tento den jsou muzea zavřená. Uskutečnili jsme tak až plán C - prozkoumat další část centra a podívat se i dovnitř "zmrzlinové katedrály" (The Saviour on the Blood). Slečna u pokladny byla milá a dokonce pochopila i systém revalidačních známek na ISICu, a tak jsme na vstup dostali studentskou slevu. Uvnitř nám bylo sděleno, že nemají anglicky mluvícího průvodce, a tak, že se můžeme podívat po katedrále samostatně. Ačkoliv to zvenku může vypadat opravdu velké, opak je pravdou, a za 20 minut jsme byli opět venku. Cestu k hostelu jsme zvolili značnou oklikou, ale okolo dalších památek v centru. Co nás cestou překvapilo nejvíce, byla doprava. Pokud jsem někdy nadával na polské a italské řidiče, tak ruští řidiči jsou ve své vlastní lize. Křižovatky připomínaly spíše Indii, barva na semaforu byla podřadná, hlavně, že se tam vejdu... Cestou jsme se ještě zastavili v Mac-Donaldu (poprvé jsem úspěšně zaplatil kreditní kartou mimo EU) a večer zakončili v irské hospodě na jedno pivo (opravdu jenom jedno, cena byla 170 rublů (cca 4€)).

The Saviour on the Blood

Kazaňská katedrála

Na úterý jsme naplánovali výlet, aby nás ošklivé počasí moc neovlivnilo. A protože Petrohrad je bez prohlídky Ermitáže, jako dovolená v Chorvatsku bez moře, tak jsme se po sbalení všech věcí v hostelu vydali opět k Zimnímu paláci. Po mém dalším, téměř až cirkusovém čísle s ruskou výslovností jsem paní u okýnka vysvětlil, že jsme studenti a chceme tak volné vstupné (přesně jako bylo napsáno na ceduli). Paní byla opět rozumná, a tak jsme nakonec vyfasovali lístky do Ermitáže úplně zadarmo, uložili si bundy do šatny (opět zadarmo) a začali prohlídku. Nebudu to natahovat, prostě jsem nikdy nic takového neviděl! Bohatě zdobené sály, zlato i na kolečkách od klavíru, obrazy a památky všude, kam se podíváte. Od první keramiky, přes evropské i asijské umění až k novodobým výtvarným dílům. 

večerní Ermitáž (Zimní Palác)

Naše tři hodiny tak byly akorát, abychom si celý komplex prohlídli, avšak na nějaké podobnější zkoumání nezbyl čas. Okolo třetí hodiny odpoledne jsme se vydali další oklikou zpět k hostelu (opět přes Mac-Donald), vyzvedli si zde věci a svižným tempem ušlapali posledních asi pět kilometrů k terminálu. Po chvilkovém napínání, že Emilío ztratil pas jsme si vyzvedli bording pasy a vystáli frontu k pasové kontrole. Až tam jsme zjistili, že nám slečna vytiskla špatné boarding pasy, a tak se situace s frontou opakovala, ale již s novými (a platnými). Kontrola proběhla hladce, do pasu jsme dostali další razítko a hurá na palubu. Ke konci našeho výletu jsme byli ještě odměněni pěkným počasím a ještě hezčím západem slunce. Po vyplutí jsme zůstali venku na nejvyšší palubě (okolo Petrohradu vede městský okruh a naše cesta vedla podle mapy po jedním z mostů), avšak po zjištění, že onen okruh je větší něž jsme mysleli, jsme se odebrali opět do alkoshopu. Po dvou hodinách plavby jsme se sešli na horní palubě a zjistili jsme, že nebudeme podplovat po mostem, ale nadplouvat tunel. Tím jsme definitivně opustili Petrohradské vody a čekalo nás dalších 12 hodin na moři. Moře bohužel nebylo tak klidné, jak bych si představoval, a tak jsem náš večerní karaoke-tanec program zakončil dříve a šel spát do nižšího patra. Ve středu ráno jsme téměř na čas dorazili do Helsinek, evropská kontrola proběhla zcela bez problémů a naším vstupem zpět na finskou půdu tak skončilo naše ruské cestování.

RUSKÁ ZAJÍMAVOST č. 13 - nezaměstnanost:

Dle oficiálních informací je nezaměstnanost v Rusku okolo 5% hranice. Po našem výletu mi přijde toto číslo jako dosti vysoké. A důvod? Neuvěřitelné množství absolutně zbytečných pracovních pozic. Hned po výstupu z lodi si všimnete muže v buňce, který má na práci sledovat přijíždějící lidi. V metru jsou nad a pod jezdícími schody další buňky, kde se sedí další člověk a sleduje provoz. V každé větší budově je za vstupem muž v saku (security?) a korunu tomu všemu dává slavná Ermitáž. Kamerový systém je zde v plenkách, a tak si s hlídáním cenných děl Rusové poradili jinak - do každé místnosti posadili člověka s telefonem. Když tak koukám do prospektu, že zde naleznete i místnosti s číslem 320, tak mi i ona 5% hranice přijde moc. Takže slovní spojení "velký bratr tě sleduje" dostává v Rusku zcela jiný význam ...

A když jsme u těch zajímavostí, tak jsem v Petrohradě pochopil, že systém odpočítávání na semaforech není nic neobvyklého (používají se prý běžně v Turecku, ale i v Ljublaně), ale zde to například dotáhli tak daleko, že odpočet umístili i na semafory pro řidiče. Je zajímavé vidět, jak se všichni rozjíždění již na oranžovou (pokud to doprava dovolí).