Prostě další příspěvek

Prvně děkuji Lucce za krásný pohled z Barcelony, která je prý obří a plná turistů s mapičkama (více informací zde). Jelikož minulý příspěvek končil v pátek, po naší dobrodružné výpravě, navazuji tedy hned dalším víkendem, pracovním týdnem a dalším víkendem. Tím také musím ukončit svoji cestovatelskou náladu, Laponsko a Nordkapp byly nezapomenutelné, ale po týdnu cestování bylo potřeba vrátit se zpět na univerzitu. A když píši zpět na univerzitu, myslím to doslovně, a to i o víkendu.

Abych ale neskákal, musím začít od začátku. Předmět TIEVA36 - PUXUI (Principles of Usability, User Experience and User Interfaces), který byl vypsán pouze do první poloviny se nám natahoval a natahoval, a zkouška byla stále v nedohlednu. Potom se paní profesorka rozhodla, že tedy zkoušku vypíše a vybrala si na to ten nevhodnější týden. Ano, přesně ten, co jsem byl v Laponsku. Aby tak dala příležitost i těm co tu během pracovních dní nejsou (a nebylo nás málo), vypsala jeden termín i na sobotu v 8:00. Tudíž jsem se na tento termín přihlásil, v pátek večer poprvé otevřel materiály a po pár hodinách klimbání nad stolem, jsem si šel lehnout. 

Vstal jsem v sobotu v 7:00, udělal si 0,5l čaje (1. problém), jel na univerzitu jenom ve své "zimní bundě" (2. problém) s prázdnou hlavou (3. problém), a tak trochu nevyspalej (4. problém). Pustili nás do počítačové učebny (16°C), dostali jsme 4 hodiny na řešení a popřáli nám hodně štěstí. Inu, teď už je asi celkem jasné, jak dopadla moje zkouška. Po půl hodině jsem se začal kroutit jak had, byla mi zima (všechny věci si odložte do skříněk, před počítačovou učebnou) a moje anglická slovní zásoba se v důsledku spánkového deficitu poněkud smrskla. Po hodině jsem zkoušku uložil a urychleně opustil svoje místo. Druhý pokus mám možná příští týden (profesorka se ještě nerozhodla vypsat termíny). A když se něco začne kazit, tak pořádně. V sobotu odpoledne mi tak ještě praskla žárovka v pokoji a nejspíše díky slabé baterii se rozhodl ozkoušet svůj zvuk i kouřový alarm. Baterii jsem vytáhl, zhasnul i druhé světlo a šel raději spát.

Debilní věc na stropě

V neděli jsem se vypravil nakoupit nakoupit další jídelní zásoby, náhradní baterii do alarmu a žárovku. Po vyměnění baterie si alarm lehce pípl a začal blikat v pravidelných intervalech, přesně tak, jako u ostatních. Žárovka se rozsvítila a já byl spokojen. Ale ne na dlouho! Uplynulo deset minut a alarm opět zkouší svůj reproduktor. Dlouhým stiskem jediného tlačítka opět zmlkne, aby se za deset minut opět probudil. Konec. Vytahuju baterii a už ji tam nikdy nadám. Snad tady někdo v tomhle bytě zase nespálí brambory ...

V pondělí se trochu ztrácím na finštině (ostatní přeci jenom za ty dvě lekce trochu pokročili) a zbytek dne trávím s reporty z minulého týdne. Téměř stejnou náplň (bez finštiny a bohužel i bez bowlingu) má i úterý, ale co jsem stihnout chtěl, to je téměř hotovo.

Ve středu další hodina finštiny, a managing e-business. Že se nás schází méně a méně je celkem v pořádku, ale že nás bude tento týden jenom šest (a tři vyučující) jsem nečekal. Inu, i tu je cítit trochu hustá atmosféra, blížíme se ke konci a zbylé osazenstvo asi právě dodělává resty.

Ve čtvrtek jsem si domluvil náhled do své zkouškové písemky z předmětu ITIY3 - Introducing to Web Publishing, kde jsem prospěl, ale s hodnocením 1 (nejhorší možná zelená). Dorazil jsem tedy po obědě k vyučujícímu, abych zjistil, že mám hodnocení 2, jelikož jedna otázka byla špatně položená. Po náhledu do písemky a oboustranné shodě, že jsme se v několika místech nepochopili (česká angličtina a finská angličtina tu byla přeci jenom odlišná) mi bylo nabídnuto místo na některém z dalších termínu, kde si můžu známku jedině vylepšit. No uvidíme.

Odpoledne jsem ještě zašel do posilovny (karta mi platí do konce roku, tak se to přeci musí využít), ale moc jsem toho nenacvičil, stejně asi jako všichni pánové v posilovně. A důvod? Slečny, my si Vás rádi prohlížíme, rádi se za Vámi i na ulici otočíme, ale je opravdu nutné brát si minisukni i do posilovny na běžící pás?

Zbytek týdne si nechávám volno, blíží se nám konec, příští týden musíme prezentovat náš skupinový blog a odevzdat snad poslední report. Pokud se paní profesorka dobře vyspí, možná bude i další kolo zkoušky z předmětu TIEVA36 a možná také další (zlepšující) pokus z předmětu ITIY3. A jelikož i finština se blíží ke konci, jeden z posledních úkolů bylo napsat minimálně 100 slov o svém běžném dni, tak tedy:

Tämä on minun keskiviikkoaamu

Minä herään aamulla kymmeneltä. Minä syön mysliä ja juon kaakaota. Aamiaisen jälkeen minä käyn suihkussa. Suihkun jälkeen minä tarkistan sähköpostin vai katson sarjaa. Minä kävelen bussipysäkille kello puoli kaksitoista. Sitten minä lähden yliopistolle. Minä menen bussilla numero kolmetoista ja siinä kestää kaksitoista minuuttia.

Ensimmäinen kurssi alkaa varttia yli kahdeltatoista. Se on suomen kurssin. Sitten suomen jälkeen kurssin minä menen ravintolaan. Minä syön yliopiston ravintolassa. Minä pidän lihapullista ja perunoista. Minä syön nopeasti koska minulla on seuraava kurssi puolen tunnin kuluttua. Se on Managing E-Business kurssi. Minä pidän siitä kurssista, mutta se on vaikea. Sitten minä lähden kauppaan.

Minä ostan perunaa, riisiä, kanaa ja suklaata. Sitten minä menen kotiin. Kotona minä kokkaan illallisen ja teen läksyt. Illalla minä katson elokuvia ja juttelen ystävien kanssa. Kello on yksi yöllä ja minä olen tosi väsynyt.

Tím bych tento příspěvek skoro ukončil, kdyby se nestalo ještě pár věcí, které se stát rozhodně nemusely. Zase. Vzhledem k mému vypnutému kouřovému alarmu - "Snad tady v tom bytě zase někdo nespálí brambory ...", a ono jo! Taková nepříjemná věc se povedla Mattimu, který přišel někdy v noci, dal vařit brambory a usnul. Naštěstí nebyl asi tak úplně mimo (nebo byl zase někdo z mých spolubydlících stále vzhůru) a hrnec bez vody, s černými brambory odstavili poměrně brzo. Ale i tak je to velice příjemné, když Vás tato nová vůně ráno šlehne do nosu.

A na závěr Vás ještě poprosím o rozkliknutí následujících odkazů, čím více návštěvníků získáme, tím lepší bude moje výsledná známka :) Děkuji :)

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/11/do-you-know-these-towns.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/11/snezka.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/11/sevilla-in-different-way-restaurants.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/11/north-cape-northeast-point-of-europe.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/10/best-travel-destinations-2012.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/10/a-guide-to-visit-sevilla-in-different.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/10/bars-to-visit-in-centrum-of-tampere.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/10/howtospendtimeinbroumovsko.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/10/1st-wingsuit-flying-world-championship.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/10/whiteriverraftinginrishikesh.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/10/howtospendtimeinbrno.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/10/howtospendtimeinpragueforfree.html

http://travelwikis.blogspot.fi/2012/10/howtospendtimeintampere.html

FINSKÁ ZAJÍMAVOST č. 20 - kola, bicykly, ukrajiny, ...

Jak je zvykem v mnoha západoevropských zemích, tak i zde jezdí všichni na kole. A cyklistům je zde uzpůsobeno téměř vše. Chodníky jsou rozděleny na část pro pěší a část pro cyklisty (v Helsinkách dokonce barevně). Cyklostezky jsou všude a kolo je důležitým dopravním prostředkem ať je venku jakkoliv. Sníh, námraza, déšť? To rozhodně není překážkou. Jediný problém může nastat se zaparkováním kola - všude je totiž plno. A taky si nezapomeňte zámek - zatím jsem tedy neslyšel, že by se někomu v okolí ztratilo kolo, ale taky jsem ještě neviděl kolo bez zámku (nééé že bych hledal). Pokud však bude pršet a přijedete na univerzitu včas, možná na Vás zbudou sedadlové krytky, které si můžete zdarma půjčit, abyste na cestě zpět neměli mokrou ... zadek. A aby to dnes nebylo výhradně textové, pár fotek na závěr z 22.11 s teplotou lehce na nulou.

Nordkapp, čili punk-road trip

Nejen Laponsko (více o začátku našeho výletu v minulém příspěvku zde) bylo naším cílem, a tak přesně, jak jsem napsal minule, dnes budu pokračovat. Cílem druhé poloviny našeho týdne bylo dosažení nejsevernějšího bodu Evropy - Nordkappu (pro úplné upřesnění nejsevernějším bodem Evropy je malý výběžek Knivskjellodden, který je o 1500m severněji. Oba dva výběžky však leží na ostrově, s pevninou jsou spojeny tunelem, takže nejsevernějším bodem kontinentální Evropy je Kinnarodden). A minule jsem ještě sliboval fotky iglů, jezera, sauny a Martin si stěžoval, že jsem nepřidal žádnou fotku z vnitřku chaty - tu tady jsou všechny resty:

 

Ve středu dopoledne tak balíme poslední věci z chaty v Äkäslompolo a vydáváme se na sever. V polovině listopadu teplota okolo -12°C, sněžení, k dobrému výhledu z auta je potřeba velké úsilí. Začínáme více a více plánovat, jelikož se rozestup mezi čerpacími stanicemi začíná dosti natahovat. Cestou potkáváme jedno auto v příkopě (naštěstí bez zranění, odtah prý již zajištěn) a tak pokračujeme stále na sever. Přesněji na severovýchod. Naším nejbližším cílem je Ivalo - město s cca 4000 obyvateli, kde opět po dlouhé době můžete spatřit lidi v ulicích, pár obchodů a restauraci. Jelikož jsme skoro všechno jídlo spořádali už v chatě a stejně by ho nebylo kde ohřát (všechno teplo z motoru posíláme přímo na přední sklo), zastavujeme se tak v místní restauraci, prohlížíme jídelní lístek a zarážíme se na nad sobím masem. Inu, ochutnat se to musí. Šťavnaté, tužší ale jinak vynikající. Někteří přirovnávají ke zvěřině, já se zdržuji hlasování a spíše si užívám večeři. Jako správný Čech ještě objednávám velké pivo (znamená to 0,5l, ne klasickou finskou třetinku) Lapin Kulta (co jiného v Laponsku) a užívám asi posledního teplého jídla na skoro dva dny. 

cesta do Ivalo

Po večeři měníme směr na severozápad, a po pár okamžicích přijíždíme do města Inari na březích stejnojmenného jezera (třetí největší jezero ve Finsku). Upřesňujeme trasu a vydáváme se na téměř 400km dlouhou cestu skrze severní části Laponska, Norska až ke břehům Severního Ledového oceánu. Počasí se nad námi alespoň trochu slitovalo, a tak z chumelenice jedeme po zasněžených cestách v klidném, ale mrazivém počasí. Před norskou hranicí doplňujeme nádrže až po okraj (i vzhledem k cenám paliva v Norsku) a okolo půlnoci vstupujeme na norské území. Jelikož mě dohnala únava, předal jsem řízení a cesta na sever mi ubíhala rychle, zašitý na kraji v poslední řadě v minibusu jsem prospal celou noc.

Jelikož je Norsko o hodinu pozadu před Finskem, okolo půl páté ranní (norského času) přijíždíme k zavřené závoře. Parkujeme tak na pár chvil v nedalekém přístavu a snažíme se spát. Okolo půl osmé ranní vyrážíme v promrznutých autech opět k cestě na úplný sever, projíždíme okolo závory a okolo půl deváté stojíme na Nordkappu. Přijíždíme akorát včas, slunce se začíná za obzorem probouzet a obloha se začíná barvit žluto-červeno-oranžovou barvou. Počasí nám opravdu přeje, fotíme tak místní až téměř měsíční krajinu s červánky na obzoru. Po cca dvou hodinách na Nordkappu je nám stále divné, že slunce nikde, ale stále vidíme červánky (akorát na jiném místě). Nejsme si tak jisti, jestli slunce stále vychází, nebo zapadá.

Severní Ledový oceán, 2000km k pólu

Nordkapp

Loučíme se s Nordkappem, cestou do Honningsvågu (jedno z nejsevernějších měst v Evropě, téměř 2500 obyvatel) projíždíme měsíční krajinou s prvními známkami paprsků a fotíme a fotíme. V Honningsvågu se zdržujeme další dvě hodinky, kupujeme pohledy, kafe (rozhodně lepší než to finské) a po této krátké pauze vyrážíme na závěrečnou část cesty zpět do Tampere (téměř 1400 km, odhad 20 hodin). Cestou z ostrova projíždíme několika tunely s délkou až 6,5km a vstupními branami. Poté se odvracíme od oceánu a míříme do vnitrozemí směr Alta.

Honningsvåg

Tím tak připravujeme krušné chvilky pro teploměr v autě. Na Nordkappu bylo cca -3°C (silný proud nenechává zatím moře zamrznout a voda drží teplo), podél vody teplota padá k -8°C, jakmile však opustíme blízkost vody teploměr se né a né zastavit. K tomu se přidává trochu mlhy a záhy teploměr ukazuje -20°C. Na zamrzlých pláních potkáváme většinou pouze severské kamióny, záludné zimní serpentiny i další soby. Stmívání o půl třetí je normální, ve tři odpoledne je tma jak v ranci. Před pátou odpolední nás přivítá při -10°C policejní trojnožka s raderem před vjezdem do Alty (vše bez komplikací) a nakonec město Alta. Dvacetitisícové město s městskou hromadnou dopravou. Po nákupu v místním supermarketu, kde se povedlo Matějovi zablokovat autorizační systém platebních karet, tak dostávají kluci nákup zadarmo (chlapácky těch 70 NOK zatáhl vedoucí prodejny). 

směr Alta

 

Po další studené večeři nás čeká druhá noc v řadě v pohybujícím se autě a do Tampere nám stále zbývá více než 1100km. Střídáme se v řízení jak kdo může, ladíme norská rádia, snažíme se vydržet s palivem až zpět do Finska. Nakonec se daří, ačkoliv ručička palivoměru u auta se po vypnutí motoru už moc nehýbe. Během noci ještě doplňujeme nádrže k okraji a krájíme další a další kilometry. Okolo půl čtvrté ráno projíždíme opět městem Oulu a zbývá nám posledních 6-7 hodin do Tampere. Po dalších několika výměnách řidičů tak konečně dorážíme okolo půl jedenácté vyčerpáni, ale plni zážitků do Tampere. Vracíme auta, slavíme teplým obědem v univerzitní restauraci a upadáme v odpoledních hodinách po více než 3200km ještě za denního světla do postele k pořádnému spánku vleže.

NORSKÁ ZAJÍMAVOST č. 19 - severský styl řízení:

Jelikož jsme strávili na silnicích mnoho a mnoho hodin, nemůžu nechat bez povšimnutí odlišnosti, kterých jsem si všiml. Určitě se nejedná jenom o norskou specialitu, ale poměrně frekventovanou záležitost na severu Skandinávie. Pokud Vás někdo předjíždí, vždy několikrát blikne dálkovými světly, aby Vás upozornil, že bude předjíždět. Je to znamení kvůli tomu, že spousta lidí zde jezdí v konvojích - řada aut, kde nikdo nepředjíždí. Když nějaký konvoj dojedete, prostě se přidáte na konec, stejně tak jako když Vás osamocené bojovníky dojede nějaká jiná skupina. Používání sněhových řetězů je zde raritou (ve Finsku se dokonce nepoužívají vůbec), avšak pneumatiky s hřeby jsou na denním pořádku. A když už mluvím o světlech, tak dálková světla se netlumí několik desítek sekund předem, ale až na dostatečně krátké vzdálenosti, kdy jsou si obě vozidla jistá, že mezi nimi není sob.

Lapland, cesta za soby a polární září

Sám jsem to naťuknul už v minulém příspěvku a nakonec to byl FB, který jako první prozradil, že jsme minulý týden nestrávili v Tampere, ale cestováním. Spousta lidí se v posledních týdnech vydala na jih za teplem (Martin do Bosny, Lucka do Barcelony, Mira s Bobem se vrátili z Indie), a tak jsem šel opět proti proudu a naplánoval cestu na sever. A když říkám na sever, tak až na úplně nejsevernější cíp Evropy - Nordkapp (o tom ale v dalším příspěvku, je toho více než mnoho, co Vám chci napsat o Laponsku).

Tak tedy. V pátek 9.11. jsme vypůjčili dvě auta (minibus s devíti místy k sezení a osobní automobil s pěti), nakoupili základní potřebné potraviny a pozdě večer začali balit na severskou túru. Protože nás podle plánu čekalo více než 3000 km, tak jsme se rozhodli cestovat pouze ve 12 lidech - 8 v minibuse a 4 v autě. Po půlnoci jsme se sešli kousek od centra naloženi až po střechu a vydali jsme se krájet prvních 500 km směr Oulu.

Po pár zastaveních a výměně řidičů jsme nad ránem dorazili do Oulu. Vydali jsem se na poznávací city tour, která se spíše změnila v hledání otevřeného obchodu se snídaní a kafem. No jo, co se dá dělat, zase to byl McDonald, který má otevřeno nonstop. Ještě chvíli jsme pocourali po centru, vyzkoušeli, zdali je led z moře opravdu slaný (minimálně tak nechutnal) a opět a znova hladoví jsme skončili v univerzitní restauraci.

Oulu city hall 

zamrzající Balt

Po obědě jsme dali sbohem přímořskému klimatu (-3°C, vítr) a začali ukrajovat další kilometry tentokrát na vnitrozemských silnících. Sněhu začalo přibývat (i na silnici), ale to nebyla překážka, abychom nedorazili okolo čtvrté odpolední (už za tmy - vyhodnocení soutěže z minula na konci článku) do vesnice Santa Clause. Vesnice leží na polárním kruhu, a tak jsme poprvé v životě překročili polární kruh, vyfotili se se Santou a nakoupili pár pohledů. Ve večerních hodinách jsme ještě poznali centrum Rovaniemi, pozdravili nejsevernější McDonald v Evropě a vydali se na poslední část cesty v tento den, cestou necestou, lesem nelesem, ale vždy po sněhu směr Äkäslompolo. Cesta trvala více než tři hodiny, poprvé jsme pořádně otestovali naše zimní obutí s hřebama (malé nenápadné hřebíčky, kterých jsem si všiml až třetí den) a nakonec zaparkovali u našeho dočasného útočiště - chaty Äkäspirtti. Zajímavostí bylo, že jsme si chatu odemknuli sami pomocí kódu, který jsem dostal mailem. Nezvyklé, ale fungovalo to. Jako první jsme tak zapnuli saunu, vybalili věci z kufrů a vysekali díru v ledu na našem soukromém jezeře. Po pizze, pár pivech a sauně jsme dokonce vyzkoušeli i "vodu" (tekutá směr ledu) v jezeře a dosti unavení odpadli spát.

Santa Claus village

Artic circle

V neděli jsme se vzhledem k počasí (a fyzickému vyčerpání) rozhodli pro odpočinkový den. To především znamenalo zapnout saunu a vysekat díru v ledu na jezeře. Když už jsme se tedy nikam nevydali, a venku sníh přímo vybízel k šíleným konstrukcím, postavili jsem za odpoledne bobovou dráhu a iglů. Zajímavé bylo sledovat, jak se lidi ztráceli, aby se za chvíli opět objevili na terase s ručníkem kolem pasu a nekončící vlnou páry ze všech pórů kůže. Vše se nám podařilo (dokonce jsme saunu vyhřáli na 110°C), opět jsme vyzkoušeli na vlastní kůži ledovou tříšť v jezeře a opět po pár pivech odpadli spát (fotky bobové dráhy, iglů a sauny později).

V pondělí jsme se vzhledem k nevábně vypadajícímu počasí vydali do nedalekého lyžařského střediska Ylläs. A jelikož jsme ECO, tak jsme nechali osobní auto u chaty a vyskládali jsme se v dvanácti lidech do minibusu. Ani silný vítr a teplota -6°C nás nezastavila ve výstupu na vrchol nejkratší možnou cestou - sjezdovkou. Cestou jsme udělali pár fotek a po krátkém zastavení na vrcholu se rychle vydali zpět. Zimní počasí také zpomaluje mozkové funkce a tak jsme asi všichni zapomněli kolik je nám let. Všichni jsme se tak zapojili do válení sudů, skákání hlavou do sněhu, skupinovému týrání jedné osoby (nevím proč, ale většinou jsem to byl já), ... No zkrátka a dobře jsme po návratu na chatu naplnili sušák až po okraj a šli do sauny. Večer asi popisovat nemusím, vzhledem k předchozím dnům si to umíte představit.

V úterý se na nás usmálo počasí, vykouklo sluníčko, ale také během noci spadla teplota o dalších deset stupňů. Ráno nás tak přivítalo krásných -16°C, ale jasno. Po obědě (nebo spíše snídani) jsme se naskákali do aut a vydali se poznávat nedaleký národní park Pallas-Yllästunturi. Po zastávce u jedné ze severských otevřených chat (pro případ nouze je zde uvnitř dřevo a ohniště), procházce národním parkem, pozorováním sobů v přírodě i vyhýbání se jim na silnici jsme večer dorazili zpět na chatu. A ačkoliv počasí stále přálo (teplota se opět blížila -16°C, ale stále bylo jasno) moc dlouho jsme se v chatě neohřáli (prakticky jen zapnuli saunu) a vydali se pozorovat polární záři. Nejprve jsme byli zklamaní, velice těžko pozorovatelný zelený stín se téměř ztrácel, ale pár minut čekání se vyplatilo a Laponsko se nám odměnilo vrchovatě. Těch pár chvil mi zůstane v paměti asi velice dlouho, leželi jsme ve sněhu pozorovali hvězdy, když nad námi někdo rozsvítil zelenou baterku. Co sekunda, to jiný tvar, jiný rozměr, jako když pracujete s modelínou. Po takovém výletě jsme opět zakončili večer v sauně, tentokrát ale bez jezera, jelikož už se nám nepodařilo vysekat do ledu díru. Bylo to také poprvé, co jsem se snažil jenom v ručníku kolem pasu, rýčem v rukách a polární září nad hlavou vysekat díru do cca 5 cm tlustého ledu. Neúspěšně. I tak ale jeden z nejpovedenějších dnů za poslední měsíce :)

to rozhodně není ta nejsilnější Aurora :)

park Pallas-Yllästunturi

reindeers

A jelikož jsme měli ubytování domluvené pouze do středy, bylo tedy potřeba ve středu dopoledne uklidit chatu, naskládal věci zpět do aut (ačkoliv jsme skoro všechno jídlo snědli, věcí v kufru bylo více než na první cestě) a vydat se na další road trip skrze severské země. O tom ale celý příští příspěvek. Teď ještě maličko o chatě, abyste měli co závidět. Chata vypadá z venku velice prostě, uvnitř je však místo pro 12 lidí, dvě 40'' televize, blueray přehrávač, dva gauče, krb, nová kuchyň, sauna a společenská místnost s obrovským stolem pro všechny. Dvacet metrů od chaty je jezero (soukromé), cestu máte osvětlenou a nyní se tam nachází i iglů, ve kterém bylo i při -16°C celkem příjemně (a to jsme tam seděli nazí po sauně).

Tím tak končím neopakovatelný zážitek z Laponska, kde se mi splnilo přání vidět polární záři, vidět a pohladit si soba a také vyzkoušet absolutně pravou finskou saunu i s vihtou (svazek březových větviček pro stimulaci průtoku krve v kůži). Nakonec tak končím i soutěž z předchozího příspěvku - zde je vyhodnocení. Tipy byly velice přesné (až Vás podezřívám z toho, že jste googlili). Správné časy - 15:49; 16:09; 16:20. Součet odchylek je tedy - Terka (30 min), Martin (63 min), Lucka (23 min). Děkuji všem tipujícím a Lucka má u mě pivo :)

LAPONSKÁ ZAJÍMAVOST č. 18 - sob:

Zajímavostí, které se nacházejí jenom v Laponsku je mnoho, ale asi nejznámější z nich je sob. Tak tedy něco málo o sobech z naší zkušenosti. Já ty zvířátka nechci urazit, ale opravdu mi připadaly takové hloupoučké (ale krásné). Čekají na Vás na silnici, když se k nim přiblížíte autem, začnou utíkat po silnici směrem, kterým jedete. Abych je chudáky neuštval, zastavil jsem, počkal až zmizí za zatáčkou a pomalu pokračoval dál. O to větší překvapení, když je najdete i za další zatáčkou a situace se opakuje. Předjet se dají těžko, jednak běží uprostřed silnice (a celkem rychle) a občas odkopávají nožkami do stran. Když se po pár kilometrech konečně rozhodnou odbočit na vedlejší cestu, stejně na Vás počkají než projedete kolem. Otrlejší kusy stojí na krajnici a pozorují dopravu jako policisté, když zastavíte s cílem pohladit si jejich hrubou kůži, tak pomalým krokem odejdou o kus dál. Tak ještě nakonec pro pobavení, malý rychlý skeč.

Zkouška, škola, soutěž

A to jsem si minulý týden stěžoval, že se nahromadilo dosti práce a volného času tolik nezbývá. To jsem netušil, kolik toho bude tento týden, ale s odhadem jsem se nemýlil, další práce se objevila již záhy a zase je potřeba jí udělat. Ale konec tohoto obecného tlachání a začněme od začátku týdne. Tentokrát to ale vezmeme velice krátce, ono totiž zase není moc o čem psát :)

V pondělí se nic nezměnilo, do školy jezdím hned potom co se probudím (někdy ještě se zalepeným okem a svým obvyklým účesem alá vítr), finština mi totiž začíná už ve 12 (vlastně 12:15, finská čtvrthodinka je opravdu k nezaplacení). Už asi třetím týdnem si pravidelně zapomínám vytisknout materiály na hodinu (jelikož nepracujeme s učebnicí, ale materiály máme online), a tak se během hodin finštiny seznamuju s dalšími a dalšími studenty (především těmi, co mají ony materiály před sebou) a zcela nenápadně do jejich materiálů nahlížím. Jak jsem tipoval minulý týden, tak se taky stalo, a v pondělí jsme psali test na slovíčka. Ještě že jsem si na to před hodinou vzpomněl a opsal jsem si je na malý kus papíru, co svojí velikostí přesně pasoval do mojí dlaně (jaká náhoda). Výsledek testu Vám ale neprozradím, jelikož ho stále nemám.

V úterý jsem musel vstát v cela typickém čase a vydat se na zkoušku, která měla začínat ve 12:00. Raději jsem doběhl jeden autobus před, abych byl opravdu v poledne na univerzitě. Ještě že tak, finská čtvrthodinka se nosí pouze na přednáškách, zkoušky začínají přesně v celou. A jelikož stále ještě nejsou výsledky, tak mám takové rozporuplné pocity (jo, myslel jsem, že to bude jiné, lehčí). Zkouška ale nebyla dlouhá, stihl jsem tak zajít ještě na oběd a dopravit se do Keilahalli (bowlingové centrum). Asi jsem se o tom zmínil již dříve, ale dnes mám dokonce i dlouho slibované fotky. Tak tedy - každý týden máme jako studenti UTA jednu hodinu (út 15-16) bowlingu zdarma (platíme pouze půjčení bot - 2€). Schází se nás čím dál více, tradice lineární řady byla tento týden porušena, čekal jsem lidí 8, přišlo nás pouze 7. Rozdělili jsme se tak na 3 a 4 a zahráli jsme opět 3 hry. Mé skóre se začíná stabilizovat, každou hrou jsem nahrát cca 120 (což je naprd oproti 165 před dvěma týdny, ale lepší než 65 na blbé dráze).

Ve středu jsem chtěl být vzorným studentem, dorazil jsem tak do školy opět o autobus dříve, abych si vytiskl materiály na finštinu. Došel jsem tedy do počítačové haly (rozhodně není tak pěkná, jako počítačová hala na FI), sedl k počítači, našel ony materiály, poslal do tisku, přišel k tiskárně a zjistil, že v tiskárně není toner a nový bude až ve čtvrtek. Finštinu jsem tak strávil se španělským kolegou, který si ony materiály vytiskl chytře už v pondělí. Na další přednášce předmětu managing e-business jsme dostali další domácí úkol - vypracovat srovnání statistických údajů ohledně evropské, finské a české elektronické komerce, internetové vzdělanosti a dalších průzkumů. Minimální rozsah - 4 strany textu. Tak teď už si opravdu nejsem jist, jestli jsem informatik, nebo žurnalista.

Čtvrtek se tak nesl ve znamení tohoto úkolu, praní a večerním hledáním polární záře. Ačkoliv dle předpovědi měla být polární záře viditelná, podařilo se nám po nastavení 8s expozice a minimální clony na mém fotoaparátu zachytit tento snímek (pokud nic nevidíte máte určitě blbě nastavený monitor ...).

O pátku a víkendu Vám toho nyní moc nenapíšu, jelikož jsem tento článek napsal již ve čtvrtek v noci a doufám tak, že zveřejnění až na neděli odpoledne funguje a článek bude (je) veřejný. A  proč tomu tak je? To se nechte překvapit, další článek již brzy :)

A nyní již slibovaná soutěž. Účastí v následující soutěži se zavazujete vyhlašovateli soutěže (dále jenom "mě") poskytnout na vyžádání Vaše osobní data, která mohou být prodána druhým, třetím i čtvrtým stranám za účelem osobního obohacení. Vyhlašovatel soutěže se zavazuje po návratu do ČR výherci koupit jedno půllitrové pivo, které musí být zkonzumováno pouze v přítomnosti vyhlašovatele. Vyhlašovatel si též vyhrazuje právo na zrušení celé soutěže, jestliže prodejem osobních údajů získá méně, než je cena jednoho piva v ČR. Cílem soutěže je tipnout TŘI časy, ve kterých byly pořízeny následující tři fotografie (F1, F2, F3). Vítězem se stane ten, jehož součet odchylek od reálných časů bude nejmenší. Trvání této soutěže je stanoveno od publikování tohoto článku do odvolání. Svoje tipy vkládejte jako komentáře k tomuto článku v 24 hodinovém formátu (např. 18:12, 18:13, 18:14). Svými tipy tak reálně odhadujete, kdy se začalo stmívat 5.11 v Tampere.

F1

F2

F3

 

FINSKÁ ZAJÍMAVOST č. 17 - kontejnery:

Konec těm všem žlutým, modrým, zeleným a kdoví jakým ještě nevzhledným kontejnerům volně stojících na ulici. Nejenže okolí hyzdí (opravdu jsem ještě v ČR nepotkal pěkně vypadající kontejner), ale taky jsou malé, smrdí a leckdy poslouží jako nocleh pro bezdomovce. Ve Finsku to vyřešili tak, že většinu kontejneru umístili pod zem a vrchní část maskují přírodním designem (většinou dřevo), aby kontejner dobře splynul s okolím. Samotný kontejner je 2,7 m vysoký a má okolo 2 m v průměru.  Pokud je vysloveně nehledám, málokdy se mi stane, abych na ně pohledem narazil. Opět a znova - jednoduché a prosté.