Nordkapp, čili punk-road trip

Nejen Laponsko (více o začátku našeho výletu v minulém příspěvku zde) bylo naším cílem, a tak přesně, jak jsem napsal minule, dnes budu pokračovat. Cílem druhé poloviny našeho týdne bylo dosažení nejsevernějšího bodu Evropy - Nordkappu (pro úplné upřesnění nejsevernějším bodem Evropy je malý výběžek Knivskjellodden, který je o 1500m severněji. Oba dva výběžky však leží na ostrově, s pevninou jsou spojeny tunelem, takže nejsevernějším bodem kontinentální Evropy je Kinnarodden). A minule jsem ještě sliboval fotky iglů, jezera, sauny a Martin si stěžoval, že jsem nepřidal žádnou fotku z vnitřku chaty - tu tady jsou všechny resty:

 

Ve středu dopoledne tak balíme poslední věci z chaty v Äkäslompolo a vydáváme se na sever. V polovině listopadu teplota okolo -12°C, sněžení, k dobrému výhledu z auta je potřeba velké úsilí. Začínáme více a více plánovat, jelikož se rozestup mezi čerpacími stanicemi začíná dosti natahovat. Cestou potkáváme jedno auto v příkopě (naštěstí bez zranění, odtah prý již zajištěn) a tak pokračujeme stále na sever. Přesněji na severovýchod. Naším nejbližším cílem je Ivalo - město s cca 4000 obyvateli, kde opět po dlouhé době můžete spatřit lidi v ulicích, pár obchodů a restauraci. Jelikož jsme skoro všechno jídlo spořádali už v chatě a stejně by ho nebylo kde ohřát (všechno teplo z motoru posíláme přímo na přední sklo), zastavujeme se tak v místní restauraci, prohlížíme jídelní lístek a zarážíme se na nad sobím masem. Inu, ochutnat se to musí. Šťavnaté, tužší ale jinak vynikající. Někteří přirovnávají ke zvěřině, já se zdržuji hlasování a spíše si užívám večeři. Jako správný Čech ještě objednávám velké pivo (znamená to 0,5l, ne klasickou finskou třetinku) Lapin Kulta (co jiného v Laponsku) a užívám asi posledního teplého jídla na skoro dva dny. 

cesta do Ivalo

Po večeři měníme směr na severozápad, a po pár okamžicích přijíždíme do města Inari na březích stejnojmenného jezera (třetí největší jezero ve Finsku). Upřesňujeme trasu a vydáváme se na téměř 400km dlouhou cestu skrze severní části Laponska, Norska až ke břehům Severního Ledového oceánu. Počasí se nad námi alespoň trochu slitovalo, a tak z chumelenice jedeme po zasněžených cestách v klidném, ale mrazivém počasí. Před norskou hranicí doplňujeme nádrže až po okraj (i vzhledem k cenám paliva v Norsku) a okolo půlnoci vstupujeme na norské území. Jelikož mě dohnala únava, předal jsem řízení a cesta na sever mi ubíhala rychle, zašitý na kraji v poslední řadě v minibusu jsem prospal celou noc.

Jelikož je Norsko o hodinu pozadu před Finskem, okolo půl páté ranní (norského času) přijíždíme k zavřené závoře. Parkujeme tak na pár chvil v nedalekém přístavu a snažíme se spát. Okolo půl osmé ranní vyrážíme v promrznutých autech opět k cestě na úplný sever, projíždíme okolo závory a okolo půl deváté stojíme na Nordkappu. Přijíždíme akorát včas, slunce se začíná za obzorem probouzet a obloha se začíná barvit žluto-červeno-oranžovou barvou. Počasí nám opravdu přeje, fotíme tak místní až téměř měsíční krajinu s červánky na obzoru. Po cca dvou hodinách na Nordkappu je nám stále divné, že slunce nikde, ale stále vidíme červánky (akorát na jiném místě). Nejsme si tak jisti, jestli slunce stále vychází, nebo zapadá.

Severní Ledový oceán, 2000km k pólu

Nordkapp

Loučíme se s Nordkappem, cestou do Honningsvågu (jedno z nejsevernějších měst v Evropě, téměř 2500 obyvatel) projíždíme měsíční krajinou s prvními známkami paprsků a fotíme a fotíme. V Honningsvågu se zdržujeme další dvě hodinky, kupujeme pohledy, kafe (rozhodně lepší než to finské) a po této krátké pauze vyrážíme na závěrečnou část cesty zpět do Tampere (téměř 1400 km, odhad 20 hodin). Cestou z ostrova projíždíme několika tunely s délkou až 6,5km a vstupními branami. Poté se odvracíme od oceánu a míříme do vnitrozemí směr Alta.

Honningsvåg

Tím tak připravujeme krušné chvilky pro teploměr v autě. Na Nordkappu bylo cca -3°C (silný proud nenechává zatím moře zamrznout a voda drží teplo), podél vody teplota padá k -8°C, jakmile však opustíme blízkost vody teploměr se né a né zastavit. K tomu se přidává trochu mlhy a záhy teploměr ukazuje -20°C. Na zamrzlých pláních potkáváme většinou pouze severské kamióny, záludné zimní serpentiny i další soby. Stmívání o půl třetí je normální, ve tři odpoledne je tma jak v ranci. Před pátou odpolední nás přivítá při -10°C policejní trojnožka s raderem před vjezdem do Alty (vše bez komplikací) a nakonec město Alta. Dvacetitisícové město s městskou hromadnou dopravou. Po nákupu v místním supermarketu, kde se povedlo Matějovi zablokovat autorizační systém platebních karet, tak dostávají kluci nákup zadarmo (chlapácky těch 70 NOK zatáhl vedoucí prodejny). 

směr Alta

 

Po další studené večeři nás čeká druhá noc v řadě v pohybujícím se autě a do Tampere nám stále zbývá více než 1100km. Střídáme se v řízení jak kdo může, ladíme norská rádia, snažíme se vydržet s palivem až zpět do Finska. Nakonec se daří, ačkoliv ručička palivoměru u auta se po vypnutí motoru už moc nehýbe. Během noci ještě doplňujeme nádrže k okraji a krájíme další a další kilometry. Okolo půl čtvrté ráno projíždíme opět městem Oulu a zbývá nám posledních 6-7 hodin do Tampere. Po dalších několika výměnách řidičů tak konečně dorážíme okolo půl jedenácté vyčerpáni, ale plni zážitků do Tampere. Vracíme auta, slavíme teplým obědem v univerzitní restauraci a upadáme v odpoledních hodinách po více než 3200km ještě za denního světla do postele k pořádnému spánku vleže.

NORSKÁ ZAJÍMAVOST č. 19 - severský styl řízení:

Jelikož jsme strávili na silnicích mnoho a mnoho hodin, nemůžu nechat bez povšimnutí odlišnosti, kterých jsem si všiml. Určitě se nejedná jenom o norskou specialitu, ale poměrně frekventovanou záležitost na severu Skandinávie. Pokud Vás někdo předjíždí, vždy několikrát blikne dálkovými světly, aby Vás upozornil, že bude předjíždět. Je to znamení kvůli tomu, že spousta lidí zde jezdí v konvojích - řada aut, kde nikdo nepředjíždí. Když nějaký konvoj dojedete, prostě se přidáte na konec, stejně tak jako když Vás osamocené bojovníky dojede nějaká jiná skupina. Používání sněhových řetězů je zde raritou (ve Finsku se dokonce nepoužívají vůbec), avšak pneumatiky s hřeby jsou na denním pořádku. A když už mluvím o světlech, tak dálková světla se netlumí několik desítek sekund předem, ale až na dostatečně krátké vzdálenosti, kdy jsou si obě vozidla jistá, že mezi nimi není sob.