Lapland, cesta za soby a polární září

Sám jsem to naťuknul už v minulém příspěvku a nakonec to byl FB, který jako první prozradil, že jsme minulý týden nestrávili v Tampere, ale cestováním. Spousta lidí se v posledních týdnech vydala na jih za teplem (Martin do Bosny, Lucka do Barcelony, Mira s Bobem se vrátili z Indie), a tak jsem šel opět proti proudu a naplánoval cestu na sever. A když říkám na sever, tak až na úplně nejsevernější cíp Evropy - Nordkapp (o tom ale v dalším příspěvku, je toho více než mnoho, co Vám chci napsat o Laponsku).

Tak tedy. V pátek 9.11. jsme vypůjčili dvě auta (minibus s devíti místy k sezení a osobní automobil s pěti), nakoupili základní potřebné potraviny a pozdě večer začali balit na severskou túru. Protože nás podle plánu čekalo více než 3000 km, tak jsme se rozhodli cestovat pouze ve 12 lidech - 8 v minibuse a 4 v autě. Po půlnoci jsme se sešli kousek od centra naloženi až po střechu a vydali jsme se krájet prvních 500 km směr Oulu.

Po pár zastaveních a výměně řidičů jsme nad ránem dorazili do Oulu. Vydali jsem se na poznávací city tour, která se spíše změnila v hledání otevřeného obchodu se snídaní a kafem. No jo, co se dá dělat, zase to byl McDonald, který má otevřeno nonstop. Ještě chvíli jsme pocourali po centru, vyzkoušeli, zdali je led z moře opravdu slaný (minimálně tak nechutnal) a opět a znova hladoví jsme skončili v univerzitní restauraci.

Oulu city hall 

zamrzající Balt

Po obědě jsme dali sbohem přímořskému klimatu (-3°C, vítr) a začali ukrajovat další kilometry tentokrát na vnitrozemských silnících. Sněhu začalo přibývat (i na silnici), ale to nebyla překážka, abychom nedorazili okolo čtvrté odpolední (už za tmy - vyhodnocení soutěže z minula na konci článku) do vesnice Santa Clause. Vesnice leží na polárním kruhu, a tak jsme poprvé v životě překročili polární kruh, vyfotili se se Santou a nakoupili pár pohledů. Ve večerních hodinách jsme ještě poznali centrum Rovaniemi, pozdravili nejsevernější McDonald v Evropě a vydali se na poslední část cesty v tento den, cestou necestou, lesem nelesem, ale vždy po sněhu směr Äkäslompolo. Cesta trvala více než tři hodiny, poprvé jsme pořádně otestovali naše zimní obutí s hřebama (malé nenápadné hřebíčky, kterých jsem si všiml až třetí den) a nakonec zaparkovali u našeho dočasného útočiště - chaty Äkäspirtti. Zajímavostí bylo, že jsme si chatu odemknuli sami pomocí kódu, který jsem dostal mailem. Nezvyklé, ale fungovalo to. Jako první jsme tak zapnuli saunu, vybalili věci z kufrů a vysekali díru v ledu na našem soukromém jezeře. Po pizze, pár pivech a sauně jsme dokonce vyzkoušeli i "vodu" (tekutá směr ledu) v jezeře a dosti unavení odpadli spát.

Santa Claus village

Artic circle

V neděli jsme se vzhledem k počasí (a fyzickému vyčerpání) rozhodli pro odpočinkový den. To především znamenalo zapnout saunu a vysekat díru v ledu na jezeře. Když už jsme se tedy nikam nevydali, a venku sníh přímo vybízel k šíleným konstrukcím, postavili jsem za odpoledne bobovou dráhu a iglů. Zajímavé bylo sledovat, jak se lidi ztráceli, aby se za chvíli opět objevili na terase s ručníkem kolem pasu a nekončící vlnou páry ze všech pórů kůže. Vše se nám podařilo (dokonce jsme saunu vyhřáli na 110°C), opět jsme vyzkoušeli na vlastní kůži ledovou tříšť v jezeře a opět po pár pivech odpadli spát (fotky bobové dráhy, iglů a sauny později).

V pondělí jsme se vzhledem k nevábně vypadajícímu počasí vydali do nedalekého lyžařského střediska Ylläs. A jelikož jsme ECO, tak jsme nechali osobní auto u chaty a vyskládali jsme se v dvanácti lidech do minibusu. Ani silný vítr a teplota -6°C nás nezastavila ve výstupu na vrchol nejkratší možnou cestou - sjezdovkou. Cestou jsme udělali pár fotek a po krátkém zastavení na vrcholu se rychle vydali zpět. Zimní počasí také zpomaluje mozkové funkce a tak jsme asi všichni zapomněli kolik je nám let. Všichni jsme se tak zapojili do válení sudů, skákání hlavou do sněhu, skupinovému týrání jedné osoby (nevím proč, ale většinou jsem to byl já), ... No zkrátka a dobře jsme po návratu na chatu naplnili sušák až po okraj a šli do sauny. Večer asi popisovat nemusím, vzhledem k předchozím dnům si to umíte představit.

V úterý se na nás usmálo počasí, vykouklo sluníčko, ale také během noci spadla teplota o dalších deset stupňů. Ráno nás tak přivítalo krásných -16°C, ale jasno. Po obědě (nebo spíše snídani) jsme se naskákali do aut a vydali se poznávat nedaleký národní park Pallas-Yllästunturi. Po zastávce u jedné ze severských otevřených chat (pro případ nouze je zde uvnitř dřevo a ohniště), procházce národním parkem, pozorováním sobů v přírodě i vyhýbání se jim na silnici jsme večer dorazili zpět na chatu. A ačkoliv počasí stále přálo (teplota se opět blížila -16°C, ale stále bylo jasno) moc dlouho jsme se v chatě neohřáli (prakticky jen zapnuli saunu) a vydali se pozorovat polární záři. Nejprve jsme byli zklamaní, velice těžko pozorovatelný zelený stín se téměř ztrácel, ale pár minut čekání se vyplatilo a Laponsko se nám odměnilo vrchovatě. Těch pár chvil mi zůstane v paměti asi velice dlouho, leželi jsme ve sněhu pozorovali hvězdy, když nad námi někdo rozsvítil zelenou baterku. Co sekunda, to jiný tvar, jiný rozměr, jako když pracujete s modelínou. Po takovém výletě jsme opět zakončili večer v sauně, tentokrát ale bez jezera, jelikož už se nám nepodařilo vysekat do ledu díru. Bylo to také poprvé, co jsem se snažil jenom v ručníku kolem pasu, rýčem v rukách a polární září nad hlavou vysekat díru do cca 5 cm tlustého ledu. Neúspěšně. I tak ale jeden z nejpovedenějších dnů za poslední měsíce :)

to rozhodně není ta nejsilnější Aurora :)

park Pallas-Yllästunturi

reindeers

A jelikož jsme měli ubytování domluvené pouze do středy, bylo tedy potřeba ve středu dopoledne uklidit chatu, naskládal věci zpět do aut (ačkoliv jsme skoro všechno jídlo snědli, věcí v kufru bylo více než na první cestě) a vydat se na další road trip skrze severské země. O tom ale celý příští příspěvek. Teď ještě maličko o chatě, abyste měli co závidět. Chata vypadá z venku velice prostě, uvnitř je však místo pro 12 lidí, dvě 40'' televize, blueray přehrávač, dva gauče, krb, nová kuchyň, sauna a společenská místnost s obrovským stolem pro všechny. Dvacet metrů od chaty je jezero (soukromé), cestu máte osvětlenou a nyní se tam nachází i iglů, ve kterém bylo i při -16°C celkem příjemně (a to jsme tam seděli nazí po sauně).

Tím tak končím neopakovatelný zážitek z Laponska, kde se mi splnilo přání vidět polární záři, vidět a pohladit si soba a také vyzkoušet absolutně pravou finskou saunu i s vihtou (svazek březových větviček pro stimulaci průtoku krve v kůži). Nakonec tak končím i soutěž z předchozího příspěvku - zde je vyhodnocení. Tipy byly velice přesné (až Vás podezřívám z toho, že jste googlili). Správné časy - 15:49; 16:09; 16:20. Součet odchylek je tedy - Terka (30 min), Martin (63 min), Lucka (23 min). Děkuji všem tipujícím a Lucka má u mě pivo :)

LAPONSKÁ ZAJÍMAVOST č. 18 - sob:

Zajímavostí, které se nacházejí jenom v Laponsku je mnoho, ale asi nejznámější z nich je sob. Tak tedy něco málo o sobech z naší zkušenosti. Já ty zvířátka nechci urazit, ale opravdu mi připadaly takové hloupoučké (ale krásné). Čekají na Vás na silnici, když se k nim přiblížíte autem, začnou utíkat po silnici směrem, kterým jedete. Abych je chudáky neuštval, zastavil jsem, počkal až zmizí za zatáčkou a pomalu pokračoval dál. O to větší překvapení, když je najdete i za další zatáčkou a situace se opakuje. Předjet se dají těžko, jednak běží uprostřed silnice (a celkem rychle) a občas odkopávají nožkami do stran. Když se po pár kilometrech konečně rozhodnou odbočit na vedlejší cestu, stejně na Vás počkají než projedete kolem. Otrlejší kusy stojí na krajnici a pozorují dopravu jako policisté, když zastavíte s cílem pohladit si jejich hrubou kůži, tak pomalým krokem odejdou o kus dál. Tak ještě nakonec pro pobavení, malý rychlý skeč.